Crossover mezi renesancí a pop music
V jednom z předchozích článků jsem psala o tom, že mezi klasickým a popovým zpěvem vlastně nemusí existovat žádná ostrá hranice. Oba světy stojí na podobných základech – na práci s hlasem, dechem, melodickou představou a především na radosti z hudby.
A právě z téhle myšlenky vznikl malý hudební experiment.
Můj kolega a kamarád z dob studií, muzikolog Jonas Wolf se dlouhodobě věnuje aranžím popových a rockových hitů do renesanční podoby. Jak by vypadalo, kdybychom vzali známou popovou píseň a zkusili ji převléknout do hudebního jazyka renesance?
Možná to zní trochu odvážně – ale čím víc jsme o tom přemýšleli, tím víc nám to začalo dávat smysl.
Pop a renesance mají k sobě blíž, než si myslíme
Renesanční hudba je často postavená na krásné, přirozeně zpěvné melodii. Hlasy se prolínají v jemné polyfonii, jednotlivé melodické linky na sebe reagují a vytvářejí bohatou, ale zároveň velmi přehlednou strukturu.
Když se ale zaposloucháme do mnoha popových písní, zjistíme, že jejich síla stojí na něčem velmi podobném:
na výrazné melodii, jasné harmonii a přirozeném rytmu.
Možná právě proto může být propojení těchto dvou světů překvapivě přirozené.
Když „Let It Be“ zazní jako madrigal
Jedním z prvních experimentů, do kterých jsme se pustili, byla slavná píseň Let It Be od The Beatles.
Na první pohled jde o jednoduchou popovou baladu. Jenže když se člověk na melodii podívá blíž, objeví v ní krásný oblouk, přirozené frázování a velmi čistou harmonickou strukturu.
To všechno jsou vlastnosti, které se skvěle hodí právě pro vícehlasé zpracování.
Zkusili jsme si tedy představit, jak by tato píseň mohla znít, kdyby vznikla o několik století dříve – v době, kdy evropské hudbě vládly madrigaly, polyfonie a jemně propletené hlasové linky.
Najednou se ukázalo, že popová píseň může v renesančním stylu fungovat překvapivě přirozeně. Melodie se rozvine do několika hlasů, hudba získá nový prostor a barvu – a přitom si stále zachová svou původní sílu.
Tak jsme usedli do svých studií k mikrofonům a pustili se do nahrávání.
Výsledek si můžete poslechnout zde:
Hudba napříč časem
Na tomhle experimentu mě asi nejvíc fascinuje to, jak hudba dokáže překračovat staletí. Estetika a technické možnosti se s časem přirozeně mění, ale základní hudební principy zůstávají univerzálně použitelné.
Melodie napsaná ve 20. století může najednou znít, jako by patřila do renesančního paláce. A hudební jazyk staré hudby se může přirozeně propojit s písní, kterou známe z rádia.
Možná je to připomínka toho, že hudba je vlastně jeden velký, živý organismus, který se neustále proměňuje, ale přitom si zachovává své základní prvky.
Co chystáme dál?
Protože nás tato hravá a invenční spolupráce velice baví, brzy chystáme zveřejnění dalších takto upravených hitů. Už teď můžu prozradit, že se tentokrát vydáme po stopách Dead or Alive, britské new wave kapely, jejíž hity nemohly minout nikoho, kdo má rád hudbu „osmdesátek“. Do té doby vřele doporučuji ke sledování YouTube kanálu Jonase Wolfa, kde můžete najít renesanční remaky a také se vtipnou a lehkou formou přiučit, jak taková práce na komponování renesanční polyfonie probíhá.
https://www.youtube.com/@Jonasquin-g15p
Hudba jako prostor pro objevování
A možná je to vlastně i myšlenka, kterou se snažím předávat svým studentům.
Hudba není jen soubor pravidel nebo správně zazpívaných not. Je to prostor pro objevování, experiment a radost z tvoření.
A někdy stačí jen malý krok stranou – a najednou se otevře úplně nový svět. Už se moc těším, co v něm společně objevíme příště.