Zpěv jako cesta k přijetí sebe sama

Otevření hlasu a jeho přijetí

Kolikrát jsme v životě slyšeli věty jako: „Ty radši nezpívej, nedá se to poslouchat.“ Možná to bylo ve škole, od spolužáků, v horším případě rovnou od učitelů, kteří místo podpory sáhli po kritice. Právě v těchto chvílích se začalo rodit přesvědčení, že bychom se raději měli přestat hlasově projevovat. Že zpěv prostě není „pro nás“. 

V období dospívání to může být obzvlášť bolestivé.

Když člověk hledá vlastní identitu, sebepřijetí je dost náročný proces.  Slova, která by měla povzbudit, často naopak zabolí a zůstanou s námi dlouhá léta. Přitom když se podíváme na malé děti? Ty si zpívají zcela bez zábran a právě s tou bezprostřední radostí, která je pro zpěv tak přirozená. Kdykoliv a kdekoliv. Neřeší, jestli jsou „správně“, nebo jestli neudělaly chybu. Prostě se baví, hrají si. 

Proč tedy společnost tak často zpěv a spontánní hlasový projev spíše tlumí a hledí na něj s nelibostí? Možná proto, že hlas je něco velmi osobního. Odhaluje naši náladu, energii, někdy radost, někdy slabost. Tak se naučíme držet se zpátky a a chránit se. Jenže tím často přicházíme o jeden z nejkrásnějších a nejpřirozenějších způsobů, jak být sami sebou.

Zpěv je totiž něco víc než jen hudba. 

Je to ten opravdový kontakt se svou duší a krásné sdílení s ostatními lidmi. Dovolení si opravdu prožít a procítit, uvolnit se. Prostor, kde nic nedokazujeme. Jen JSME. 

Právě v tom je největší kouzlo lekcí zpěvu. Vidím to znovu a znovu. Klienti, kteří přicházejí někdy napjatí, někdy nervózní, unavení, odchází s úsměvem. S lehkostí. Víc sami se sebou, než když přišli. Když se otvírá hlas, otvírá se i člověk. Cítím obrovský vděk a zas a znovu žasnu, jak krásný proces to je. 

Podpora v hlasovém projevu by měla být samozřejmostí.

Ať už nám je 9 nebo 99 let, protože náš hlas je opravdu NÁŠ. Patří nám a neměli bychom se o něj nechat obrat obavami z okolí. Jeho přijetí je i přijetím nás samotných.